Tobě, smutku!
Tak sis mě našel - dobrá! Já tě ale nechci prožívat a ty víš, že si to nepřeju! Jenže jsi tady... na jak dlouho???
A proč? Máš pocit, že byl můj život bezproblémovej a moc krásněj? NE!! U mě vážně nejsi vítanej!
ON zradil mojí důvěru a naše společný sliby. Vím, že nejsem sama koho podobný věci občas potkaj..., ale nedokážu se odbýt větou: "no co, chlapi jsou prostě takoví." Já tím trpím... chápeš?? Moc!
Proč jsem smutná??
- jsem smutná kvůli ztrátě něčeho, na co jsem spoléhala - že mám kluka, kterýmu můžu důvěřovat, kterej mě miluje a bude mi věrnej.
- jsem smutná z toho, že jsem tím ztratila důvěru ve vlastní přitažlivost a jistotu, že jsem zajímavá.
- jsem smutná kvůli tomu, že jsem ztratila toho naprosto jedinečnýho kluka, kterej není takovej jak jsem si myslela. STÝSKÁ SE MI PO NĚM.A VÍM, ŽE UŽ SE NIKDY NEMŮŽE VRÁTIT.
- jsem smutná, protože jsem ztratila bezpečnou lásku, o který jsem si myslela, že ji mám.
- jsem smutná kvůli ztrátě určitýho druhu nevinnosti. Nemyslím tím dětskou nevinnost, ale tu, která říká: "Mě se to stát nemůže!" ... může a stalo se...
- jsem smutná kvůli ztrátě vztahu, jaký jsem měla.
Ale mám ještě naději - že se podaří vytvořit nový a zdravější!!!